Stín draka: část 1.

[singlepic id=702 w=600 h=380 float=]

Jsem Shadoe a toto je můj nový příběh ze světa Minecraftu. Předem několik informací: jedná se o první díl série o mladém vyhnanci, který bloudí světem a snaží se najít odpověď na svou otázku: Proč? Proč celý svět noc co noc obtěžují příšery vylézající zdánlivě odnikud? Kdo je stvořil? Byli to bohové Mojangu? Proč musí umírat každý den stovky lidí?

Čtěte a zjistíte to.

Natáhl jsem luk.

Zombík bručel a svýma nataženýma rukama prohmatával vzduch před sebou. Kdyby tak věděl, že se dostal přesně tam, kam neměl! Vypustil jsem šíp a ten proletěl skrze liány, které tvořily můj úkryt a zabodl se překvapenému nemrtvému do hlavy. Druhý šíp následoval vzápětí a třetí jsem vypustil s maximálním nátahem.

Nenávidím nemrtvé.

Zombík dopadl na zem, kde se z něj stala páchnoucí hrouda shnilého masa. Sníst ho, měl bych o otravu postaráno. Zajímavé. V jedné staré knize jsem četl, že zombie produkují peří. Autor byl zjevně pod obraz, když napsal takovou kravinu. Přesto jsem si jeho knihy četl rád, než jsem se ztratil v téhle zatracené džungli. Slezl jsem ze svého stromového úkrytu a prohlédl jsem si svůj úlovek.

Křupnutí kosti mě varovalo včas. Kostlivý sniper sejmul jenom strom. Naštěstí  jsem nikdy nepotkal nekřupající kostry. Zaklel jsem, když jsem si uvědomil, že mé šípy zůstaly nahoře v mé skrýši. Vytáhl jsem kamennou sekeru. V téhle díře je člověk rád za jakoukoli zbraň.

Zatímco si to nemrtvý vesele křupal ke mě, já jsem vylezl na nedalekou liánu. Než kostlivcova dutá kebule pochopila, kam jsem se vypařil, rozklepl jsem ji sekerou. Po skoku z vrcholu stromu mě zabolely nohy. Pobral jsem šípy, které si schovával v hrudním koši a ulomil jsem mu nohu. Nevěřili byste, na co všechno se hodí kostlivcova noha. Jednou jsem si s ní například ochočil psa.

„U Notchova kníru!“ zaklel jsem, když jsem zahlédl skupinku dalších nemrtvých prodírajících se porostem džungle. Proběhl jsem kolem nic nechápajícího ocelota a naskočil do mého člunu. Křup, klap, křup, grrr, ozývalo se za mnou zatímco jsem se snažil dostat do proudu řeky.

Šípy drnčely a já se modlil ke všem božstvům Mojangu, aby ti kostlivci neměli lukostřelecký výcvik. Zombie neohrabaně plavaly za mnou. Konečně jsem nabral rychlost. Nechal jsem člun plout dál a napnul jsem luk. Sejmul jsem nejdotěrnější zombii, která zřejmě dříve uměla plavat.

Pak vyšlo slunce.

Kostlivci na břehu začali hořet. Zombie ve vodě zase plavaly pomalu. Vycítil jsem svou příležitost a můj člun ještě zrychlil. Za chvíli jsem nechal nemrtvé za zády. Vyčerpaně jsem klesl na dno člunu.

Vzpomínal jsem.

Vzpomínal jsem na své dětství v malé vesnici uprostřed stepí. Vzpomínal jsem na svého otce, rolníka, který dlouho a těžce pracoval na poli sám když matka zemřela. Vzpomínal jsem na Dlouhou noc.

Přišla znenadání. Začalo pršet a pršelo několik dní v kuse. Přišli nemrtví, pavouci, Endermeni a creepeři. Zombie bušily na dveře. Kostlivci stříleli na každého, kdo vystrčil nos z domu. Pak otec jednou omylem přišel ke dveřím, zrovna když u nich stál creeper.

Exploze urvala půl baráku i s dveřmi. Otec se vrhl na skupinu zombíků s motykou v ruce. Já vyšplhal na půdu. Měl jsem několik vteřin k dobru. Zombíci se zaobírali svištící motykou a kostlivci stříleli. Zatím jsem zničil žebřík a schoval se do toho nejtemnějšího rohu.

Když jsem se odtamtud odvážil vylézt, vesnice byla pryč. Vesničané, kteří se vrhli mému otci na pomoc, byli povražděni. Vedle nich ale ležela těla mrtvých příšer, která svědčila o hrdinném posledním odporu.

Pořád ještě pršelo. Odešel jsem z vesnice a nikdy jsem se již nevrátil. Za úsvitu prvního dne po Dlouhé noci jsem konečně dorazil do svého nového domova: do džungle. Učil jsem se znát nebezpečí pralesa. V noci jsem unikal temným stvůrám. Skrýval jsem se ve stínech lesního porostu. Pak jsem jednoho dne vystřelil na příliš troufalého zombíka.

A pak jsem se probudil.

Bylo již okolo poledne; sluneční krychli jsem měl přímo nad hlavou. Ležel jsem na dně člunu spolu s lukem a kamennou sekerou. Ale co bylo nejdůležitější – nebyl jsem v pralese. Daleko v mlze se za mnou ztrácely kmeny stromových velikánů. Kolem mě se rozprostírala step.

Byl jsem sám a bez domova.

Konec první části.

  • Pokud se vám povídka líbila, neváhejte a napište to do komentářů
  • Pokud se nelíbila, napište to také
  • Pokud se líbit bude, rád napíšu další část
  • Pište své připomínky, nápady ohledně děje či cokoliv jiného

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!