Stín draka: část 4.

[singlepic id=702 w=600 h=77 float=]

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.

Pronásledovali mě, otrávili mě, pokusili se mě zastřelit a zranili mého přítele.

Co horšího by se mi mohlo stát?

Opravdu to chci vědět?

Nevím.

Ne.

Stál s díval se, jak slunce zapadá za obzor. Za obzor světa, kterému vládl. Který stvořil. Který chránil. Tisíce osudů sledoval mezi mrknutími oka. Stál a díval se z ochozů Mojangu, svého sídla. Jeho posel se blížil. Nesl špatné zprávy. Notch to věděl. Čekal a díval se.

„Je tady!“ pronesl za ním nějaký hlas. Notch se otočil a uviděl Jeba. Jediným pohledem poznal, že i on myslí na to samé.

Dveře se rozlétly a posel vstoupil. Uklonil se Notchovi a vyčerpaně se sesunul do křesla, zatímco oba mocní trpělivě čekali. Jeho zpráva byla jasná a zřejmá:

„Herobrine je zpátky!“

Notch to čekal. Mocný Herobrine, nejstrašlivější bytost světa Minecraftu, byl jeho jediný opravdový soupeř. Přestože ho svou mocí desetkrát zničil, vždy se dokázal vrátit.

„Vede sebou Toho, který vládne Enderu a jeho armády!“ posel se rozkašlal, ale po chvíli pokračoval. „Pokud je nezastavíme, zničí veškeré obyvatelstvo Minecraftu!“

„Je čas!“ Notchova slova zahřměla. „To ne!“ vyskočil Jeb ze své židle: „je to příliš nebezpečné! S ním po boku bude Herobrine nepřemožitelný!“ „On se k němu nepřidá,“ Notchova slova zněla rozhodně: „spasí mou říši. Připravte Vnuknutí!“

„Komu to Vnuknutí předáme?“ zeptal se nervózně Jeb.  „Kandidáta jsem již vybral,“ řekl Notch, „myslím, že je to ten pravý.“

Dodnes nevím, proč si vybrali zrovna Andagaria Moudrého.

Fialový svit zmizel a já byl v Netheru.

Banda žoldáků se postupovala přes pláň kdesi přede mnou. Bylo pěkně horko. Lávové prameny rozžhavovaly vzduch a půda pálila. Já to ale nevnímal. Díval jsem se dál dopředu, na místo, ke kterému běželi. Pevnost. Vysoké zdi z netherských cihel byly občasně přerušeny zamřížovanými okny. Pokud by prošli pevností, snadno by mohli narazit na jiný portál a ztratit se mi navždy. Pevnost je ale opravdu nebezpečné místo.

Z mých úvah mě vytrhl skřípavý výkřik. Zpozoroval mě nějaký ghast. Nesnáším je. Prokličkoval jsem kolem skupiny prasozombíků – dominantní formy života(?) v Netheru a vydal jsem se svižným tempem za žoldnéřskou čeládkou. V Netheru je naštěstí tma neexistujícím jevem – kde nehoří ohně, tam teče láva – takže jsem je měl pořád na dohled.

Cesta ubíhala rychle. Zahlédl jsem několik ghastů, ale byl jsem rychlejší než oni a často jsem se skrýval za vyvýšeninami. Žoldáci opravdu vlezli do pevnosti – mají celkem kuráž, to se musí nechat – pravděpodobně však stejně neměli jinou možnost. Vrátit se stejným portálem by znamenalo oprátku a zůstat v Netheru znamená zemřít. Koneckonců, zdejší potraviny pro lidi nejsou jedlé – s výjimkou shnilého masa ovšem. A není tu voda.

Byl jsem rychlejší než oni, takže netrvalo dlouho a stál jsem před branou pevnosti. Má zloba už trochu vychladla, ale odhodlání přetrvalo. Bez zaváhání jsem vešel dovnitř.

A následně na poslední chvíli uhnul hořícímu projektilu.

Přede mnou stála bytost stvořená z plamene – Blaze. Slyšel jsem o nich, ale první setkání bylo šokem. Takovým, že jsem jen tak tak uhnul novému útoku nepřítele. Meč se zableskl a udeřil. Blaze zachroptěl a znovu se mě pokusil zapálit. Šťastnou náhodou se mi podařilo ucuknout a blazeův osud byl zpečetěn. Několikrát jsem do tvora praštil, dokud jsem si nebyl jistý, že je mrtvý.

K nohám mi spadla podivná zlatá tyčka. Na divení nebyl čas, tak jsem si ji vzal a strčil si ji do batohu. Pak se ozval výkřik.

Rozběhl jsem se tím směrem. Kličkoval jsem chodbami a z dálky zaslechl jakési zahřmění. Pak jsem se konečně dostal do velké místnosti.

Uprostřed stál mladý muž v kožené zbroji. U pasu měl dýku a v ruce držel podivnou zbraň. Zrovna jsem vcházel do dveří, když zbraň zahřměla a vyplivla plameny. Horší ale bylo, že tento muž byl obklopen žoldáky.

Rázem byl hněv zpátky.

„Jeden pokus o vraždu vám nestačil, co?“ řekl jsem a na tváři se mi objevil úsměv. Nebyla v něm ani stopa veselosti, jen mráz a chlad. Trhli sebou a pevněji sevřeli své zbraně. Bylo jich ale sedm. A s početní převahou vylétlo jejich sebevědomí až do nebeských výšin: „Chcípni.“

Jeden z nich se na mě vrhl s válečnou sekerou v ruce. Zbraň cizince opět zahřměla a smetla jednoho darebáka. Odrazil jsem úder sekery a z otočky ťal po jeho stehně. Schytal to naplno, ale v pádu po mě ještě reflexivně sekl. Meč byl opět tam, kde jsem ho potřeboval – ale po těžké ráně sekery umocněné pádem mého protivníka se rozlomil na dvě poloviny. Byl jsem v háji.

Přilétl řemdih – ani jsem ho nezaregistroval – a nabral mě z boku. Byl to špatný úder, ale moje žebra to těžce odnesla. Mrštilo to se mnou o zeď a před očima se mi roztančily hvězdičky. Malátně jsem vstal. Au! To byla sekera. Schytal jsem sečnou ránu a oči se mi zalily krví. Asi jsem právě přišel o nohu.

Nebyl jsem schopen se pohnout, zatímco kolem mě zuřila bitva. Jen jsem cítil, jak ze mne hlubokou ranou odtéká život. Zvuky ztichly a já vnímal jenom pulsující rudé světlo.

Vši silou jsem se donutil pohnout se a má ruka nahmátla nějakou podivnou lahvičku. Maně jsem sevřel ruku a pozvedl lahvičku k obličeji.

Aťsi zemřu.

Ale nebudu mít žízeň.

Tekutina mě chladivě objala hrdlo.

Ucítil jsem cosi nového.

Konec 3.části

  • Děkuji za příznivé ohlasy na předchozí části.
  • Celkově hodlám příběh dotáhnout do 10 dílů (pokud vás nepřestane bavit).
  • Komentujte, reagujte, ptejte se…
  • Předchozí část naleznete zde.
  • 1. část naleznete zde.
  • Můj blog můžete číst zde (obsahuje všechny části kromě 4 – prozatím).
  • Veselé Velikonoce přeje Shadoe!

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!